V těhotenství jsem prakticky neměla chutě (to jsem měla spíš „nechutě“) a neměla jsem ani nějaké zvláštní výkyvy nálad – byla jsem krásně v rauši očekávání a všechno ostatní mi přišlo jako naprosto nedůležité.

Chutě a výkyvy nálad jak těhotná mám teď. Jsou to dva dny, co jsem se málem rozbrečela nad tím, že chci dělat zelný salát a když jsem zelí rozkrojila, na některých listech byly černé tečky. Nebo když mi manžel oznámil, že v pátek bude hezky a můžeme na naplánovaný výlet do ZOO. (Ne, nevím, proč mě to tak rozesmutnilo.)

Mám po tom všem, co se letos dělo, prostě nějaký rozházený hormony. Teta Irma přijela tentokrát na čtrnáct dní (tak dlouho se ještě nikdy nezdržela) a rozhodla se, že mi to pořádně osladí. Každý den bolení hlavy, nálady mi lítaly jak tsunami, v životě jsem nebyla tak ukňouraná a nepříjemná… manžel má kolem hlavy svatozář, že mě neubil sekerou.

Co mi aspoň trochu pomáhalo, bylo cvičení, ale zase jsem sestrašně lehce unavila. Ve čtvrtek jsem si dala Jill pěkně zostra, abych už konečně všechno přehlušila. A v pátek ráno, když jsem měla vyskočit z postele a vypravit nás do té dlouho očekávané ZOO, jsem se ploužila jak přejetej cvrček. Lidi! Moje břišní svaly úpěnlivě prosily, ať ležím. Svaly ve stehnech se přidávaly, ať si aspoň pro dnešek odpustím nějaké pochody. Ha ha.

Pochodovali jsme celý den a hlavně jsme pořád někde postávali. Pedometr mi naměřil jen asi deset kilometrů, což mi normálně nedělá problém ujít, ale asi se to nějak sečetlo s tou Jill nebo co, a kolem páté už jsem věděla, že toho mám tak akorát dost.

A to nemluvím o hladu. Nachystala jsem všem poctivé svačiny (na místě se nachází akorát bufety se smaženým jídlem, zmrzlinou, hot dogy a popkornem) a sobě ještě pro jistotu nachystala mísu salátu, která by mi normálně na oběd úplně stačila. Ne tak včera.

Hlad se pořád ozýval a kolem mě kroužily rodinky s rukama plnýma pochoutek. Po čase jsem se aspoň zaměřila na to, jací lidé ty pokroutky drží. Obézní. Nebo aspoň oplácanější. Bylo to skoro pravidlo. Jestliže někdo držel v ruce popkorn, zmrzlinu nebo čokoládu či takovou tu podivně tvarovanou plastovou nádobu s ledovou tříští, byl na devadesát procent prostorově výraznější. Štíhlí lidé, ať dospělí nebo děti, si k jídlu vždy sedali a měli s sebou misky s ovocem a zeleninou nebo aspoň zdravě obložené chleby. Tento fakt mi dodával sílu, vydržet kručení v břichu.

Když jsme kolem páté opouštěli ZOO, měli jsme všichni trochu hlad, ale říkali jsme si, že za hodinu a něco budeme doma. Houby s octem.Všude na silnicích zácpa. Dítko už nepokrytě fňukalo hlady. Prolezli jsme všechny baťůžky, co jsme kdo v autě měli a nakonec jsme objevili pytlík oříšků a rozinek. Snědli jsme je. Nevím, kolik jsem toho snědla já, ale bylo to bájo.

Doma jsme byli kolem osmé a fakt jsme hladem šilhali.Všichni jsme věděli, že v mrazáku je poslední pizza pro každého. Holky, přísahám, že když jsem je dala péct, stáli jsme v kuchyni kolem osvětlené trouby jak nějaký divošský kmen lidojedů, co si právě vaří misionáře. Slintali jsme všichni. :o))

Radost z toho nemám, ale aspoň jsem se včera na diskuzi tady na STOBu dozvěděla, že v záložkách u sebekoučingu si můžu nastavit, kolik mám pohybu. Začínala jsem s nulou, teď cvičím 3-5 hodin týdně a to by asi vysvětlovalo i ten můj včerejší hlad. Tak jsem si prozatím zvedla příjem o 400 KJ a uvidím. Mám tak rozlítaný metabolismus, že stejně asi budu na udržujícím režimu ještě i v září, takže o nic nejde. (To se ví, že bych hned chtěla být krásná, štíhlá a vyrýsovaná, ale co se roky kazilo, nedám dopořádku za měsíc. :o))